¨¨¨¨
NOVINKY

Přečtěte si:

Mé oblíbené
blogy:
Můžete se těšit na recenze:
Hlas nože (P. Ness), Matched (A. Condie), Unearthly (C. Hand), Zlodějka knih (M. Zusak), Perfect Chemistry (S. Elkeles), Sukuba: Trápení (R. Mead)...


Déšť a já

13. července 2010 v 0:05 | Aazy
Článek je přednastavený... Autorka se válí u moře a v ruce drží svoje Mojito.

Ve škole jsme kdysi psali slohovku. Mělo to být líčení na téma déšť, ale já jsem si to jak známo napsala po svém. :) A tak se z líčení, stalo takové menší vyprávění (naštěstí mě učitelka nevyvolala).

Není to ani tak povídka, jako něco mezi úvahou, líčením a vyprávěním. Ale dala jsem to do jednodílných povídek.

Déšť
Byl krásný podzimní den. Listí dopadalo zlehka na zem a barvilo se do nádherných barev, které byste jen těžko napodobily. Každý odstín byl originál. Slabé podzimní slunce mě lehce hřálo na kůži. Ve vzduchu poletovali pavučinky a všechno, se zdálo dokonalé. Kráčela jsem pomalu mezi stromy a sledovala jak paprsky slunce prosvítají mezi větvemi a mohutnými kmeny. Ve vzduchu byla cítit lehká vůně vody. Tak opojná, jako nejlepší droga. Zhluboka jsem se nadechla, aby mi vlhký vzduch zaplavil plíce. V tom začaly na zem dopadat první dešťové kapky.
Každá, která se úspěšně propletla mezi stromy se ihned vsákla do vyschlé půdy. Pár kapek mi spadlo na tvář. Studily, jako kdyby mi někdo ohřátou kůži chladil malinkatými kostičkami ledu. Kapky mi zlehka ochlazovaly celé tělo. Déšť zesílil a moje oblečení bylo promoklé. Většina lidí už byla dávno schovaná někde pod střechami a přístřešky, ale já si to užívala. Vnímala jsem kapku po kapce a rozběhla jsem se mezi stromy. Všechny barevné listy, které se držely na větvích jen tak tak, pokryla třpytivá vrstva kapiček vody.
Vyběhla jsem na ulici a spatřila silnici na které se tvořily velké kaluže. Auta jezdící kolem měli zapnuté stěrače a jejich kola jen tak jezdila přes vodu. Nevšímali si té krásy. Nevšímali si, jak se vodní hladina leskne jako zrcadlo. Jen dál jezdili kolem jako maniaci. Zvláštní. Copak už není na světě nikdo, kdo by tuhle krásu ocenil? Možná jsem zůstala sama. Ale já se nevzdám. Má láska k dešti bude vždycky upřímná a já před ním nikdy neuteču.
Copak vy ho nemáte rádi? Bez dešťů, by na světě nebyla přece ani duha a to by byla věčná škoda. A tak jsem se sledujíc znova vycházející slunce procházela a kochala krásou přírody.
"Podívej se, duha!" uslyšela jsem hlas nějaké maminky, která byla schovaná pod deštníkem a její dítě stálo vedle ní. Oči toho dítěte byly rozšířené, jak pozorovaly tu barevnou stuhu vinoucí se skrz mraky. A déšť pomalu ustávala. Při pohledu na to dítě jsem získala naději, že déšť bude dál milovat i někdo jiný než já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dog dog | E-mail | Web | 3. srpna 2010 v 15:19 | Reagovat

Dobrá úvaha, a hlavně, super povídka :)

2 KíQuLe KíQuLe | Web | 29. října 2010 v 15:30 | Reagovat

Prostě perfektní.. :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama